Když se řekne Mont Blanc, každej si vybaví nejvyšší vrchol Evropy, i když je to trochu spekulativní, když si vezmeme, že tu máme ještě Elbrus žejo. Každopádně v tomhle nádherným masivu nad Chamonix se tyčí ještě jedna "Bílá hora" s přízviskem du Tacul. V časech, kdy jsou všechny chaty nutný pro výstup na ten hlavní mainstreamový vrchol beznadějně vyprodaný, je právě Mont Blanc du Tacul - 4248 m.n.m. - fajn varianta čtyřtisícovky, která se dá jít stylem lanovka-kopec-lanovka v rámci jednoho dne. Samozřejmě předem upozorňuju, že se jedná o čistokrevnou vysokohorskou turistiku, ke který potřebuješ pohorky, mačky, cepín, lano, sedák, helmu, další lezeckej matroš, parťáka nebo horskýho vůdce a samozřejmě nějaký ty zkušenosti a částečnou vejškovou aklimatizaci. V konverskách můžeš na Sněžku, ne na nejvyšší kopce Evropy.
Výstup začíná poměrně vysokou investicí cca 58 EUR do lanovky na Aiguille du Midi - Téléphérique de l' Aiguille du Midi - která drží stále světovej primát v překonání nejvyššího převýšení. Vyjedeš z 1037 m.n.m. a po pár minutách a jednom přestupu jsi najednou na skále ve výšce 3777 m.n.m. Pakliže chceš lézt na kopec a ne si jen dělat selfíčka s japonci z balkónku, vyber si 1.-5. ranní lanovku, jinak tě tající ledovec může docela solidně vytrestat. Já se na tento kopec vypravil se svojí přítelkyní Romčou, která už má 4 čtyřtisícové zářezy na pažbě. Podle šipek směřujeme ke vstupu na ledovec. Vitájí nás otevřená vrátka do skalního tunelu, kde už se všichni horolezci nehledě na jejich cíl strojí do plný polní. Všechny výlety totiž začínají sestupem na ledovec po ze začátku úzkým hřebínku. Lanovka pojme v jedný várce asi 55 osob, takže start VHT se občas právě na tomto hřebínku zašpuntuje a ty prostě musíš čekat. Po zklesání asi 250 výškových metrů, který po návratu k lanovce budou hodně bolet, míjíme proslulou hřebenovku Arete des Cosmiques i s chatou Refuge des Cosmiques a pokračujeme k nástupu na masivní svah Mont Blanc du Tacul. Orientace je zde velice snadná, jelikož tato cesta se využívá i pro výstupy na Mont Maudit nebo i samotný hlavní Mont Blanc. Takže je hezky vyšlapáno a ty se nemůžeš ztratit.
Cesta si ale moc nebere servítky a až na pár zigzagů stoupá poměrně přímo. Občas přecházíme skoro až do lezení po čtyřech, jelikož v daný chvíli je zdolávání schodů ve sněhu takto nejefektivnější. Cepín a hůlky jsou v týhle chvíli největší kámoš. Sem tam je potřeba přeskočit či jinak překonat hlubokou trhlinu, ale s notnou dávkou opatrnosti a správnýho jištění to není žádnej velkej fyzickej problém. Pro některý účastníky zájezdů to však může bejt docela psychickej gamechanger, takže je i zde občas krátká fronta. Vrásky by však lidem měly přidělávat všudypřítomný vysoký séraky, který se můžou nečekaně kdykoliv utrhnout a způsobit pěknou paseku. Tenhle smutnej příběh se nedávno odehrál na nejvyšší hoře Dolomit Marmoladě a zprávy o týhle tragedii obletěly svět. Takže je nutnej neustálej respekt k hoře a oči i uši na stopkách.
Zhruba ve vejšce 3900 m.n.m. nás čekal poměrně dlouhej a lehce nepříjemnej traverz, kdy občas na něm bylo místo jen na jednu nohu. Pod tebou sráz jak prase, kterej většinou končil na nějakým séraku nebo v trhlině. Tady bylo třeba se plně koncentrovat a dávat bacha na každej krok. Na konci jsme se vyhoupli do sedla a odpojili se z cesty na Mont Maudit a Mont Blanc. Po širokým hřebenu jsme začali pozvolna ukrajovat poslední vejškový metry až pod finální skalnatou pasáž. Tady už přišlo na řadu lehčí lezení, kde bylo potřeba zapojit špičky maček, cepín a jištění. Některý skupiny tady použily i šrouby do ledu, aby zvýšili bezpečnost celý výstupový akce. Po cca dvou lezeckých délkách jsme stanuli na prvním ze dvou vrcholů Mont Blanc du Tacul, nutno říci že na tom o metru vyšším. Nahoře nás čekal nádhernej výhled na všechny kopce.
Pro zajímavost jsme si prošli i ostřejší firnový hřebínek, který byl spojnicí právě na druhý o metr nižší vrchol. Občas měl člověk díky nafoukanýmu sněhu pocit, že už leze přes okraj návěje, ale stopy od předchozích lezců ho v této nonkomfortní situaci trošku uklidňovaly. Ta snídaně zase nebyla tak vydatná, takže to musí držet. Vtipný bylo, že appka Horobraní avizuje přesnej vrchol zhruba někde v polovině tohoto hřebínku, takže pro sebrání kopce je stejně nutný tuhle kratochvíli absolvovat. Druhej nižší vrchol je již o poznání exponovanější a není se na něm moc za co zajistit. Takže ty 4-5 metrů do vejšky jsou další zkouška morálu.
Cesta zpět je stejná jako nahoru, akorát s tím rozdílem, že to co si stoupal, teď klesáš. A jak dobře všichni víme, dolů to občas jde o dost blběji než nahoru. Zejména slejzat prudký sněhový svahy, do kterejch se už zakouslo sluníčko a počáteční tvrdost je ta tam, je vcelku lahůdka. Nicméně s velkou dávkou opatrnosti to dáváme a můžeme si začít užívat bořící se nohy do sněhu dole na ledovci. Nakonec nás ještě čeká jebačka v rozbředlým sněhu těch posledních 250 metrů k lanovce, což v kombinaci s úplně jasnou oblohou je dobrá pračka.
a
Někdo se griluje u moře a někdo skoro ve 4000 metrech. Proti gustu žádnej dišputát. Na lanovce už se silně změnilo osazenstvo, takže od "paní průvodčí" fasujeme lístek s číslem lanovky a jdeme čekat na verandu s výhledem na celý masiv Mont Blancu. Jsou tu horolezci, rodiny s dětma, lidi v pohorkách, konverskách, legínách, péřovkách, hábitech a možná i nějakýho frajera v žabkách bych tu našel. Prostě každej chce vidět nejvyšší kopce Evropy a jen pár magorů se na ně pokouší každej den vylézt. Ale je to super zábava!
