Při pohledu na něj se v člověku mísí úžas i respekt. A co teprve když stojíte pár set výškových metrů pod ním! Neodolatelný vrchol, který magicky přitahuje.
A tak se stalo, že se před mnoha lety usídlila myšlenka na něj i v mé hlavě. Ale tehdy jsem do hor takřka nechodila. Představa o zdolání takového štítu se stala vlastně jen snem. Ale sny jsou od toho, aby se splnily...
Uplynulo mnoho let od doby, kdy jsem jako malá sedávala v dědově kůlně polepené listy z nástěnného kalendáře Vysoké Tatry a snad tisíckrát dokola pročítala popisky pod krásnými obrázky a představovala si, jaké to je být v těchto nádherných místech. Čas plynul, dědovu kůlnu i rodný dům odvál čas a já si pomalinku začala nacházet cestu do hor. Nejprve Beskydy, sem tam Javorníky, příležitostně Jeseníky. Chtěla jsem výš a výš. Malá Fatra mi učarovala. První seznámení s řetězy a lehce exponovaným terénem, který v domácích Beskydech nemáme. Přibyly Roháče a Baníkov, Západní Tatry a Bystrá. Slovensko se stalo našim druhým turistickým domovem. Súľovské skály, Oravské Beskydy, Kysuce, Chočské vrchy, jen ty Vysoké Tatry stále jen z dálky. Nutno podotknout, že ne bezdůvodně. Na našich výšlapech jsou nám věrnými psími parťáky Rocky a Colt. Všechny výlety plánuji, tak aby je zvládli i oni. Štíty Vysokých Tater zrovna nejsou ideální terén pro psí tlapky. Navíc od prosince 2023 nový Návštěvní řád TANAPu pohyb psů ve vysokohorském terénu, až na pár výjimek, zakazuje.
Už jsem na horách nebyla nováček. Cítila jsem, že ze snu o Kriváni se stává reálná touha a začala plánovat, jak se tam dostat. Bylo mi jasné, že to celé budu muset podniknout sama. Můj muž mě doprovází všude, ale znala jsem jeho limity. Nepříjemné pocity až strach ze strmých srázů a vzdušných úseků jsou pro něj svazující. Co jsem si užívala, on absolvoval jen kvůli mě. Věděla jsem, že na Kriváň s ním počítat nemůžu. Že to bude jen moje cesta. Tak se také stalo a všechno nabralo v létě roku 2020 rychlý spád...
Nejlepší rozhodnutí přicházejí spontánně
Ve čtvrtek ráno hlásí v Tatrách na nadcházející dny ideální počasí - teplo, slunečno, mírný vítr. Hledám spoj, jak se tam dostat. Nacházím! Vlakem z Ostravy do Štrby bez přestupů za 3 h 15 min. Naposledy přemlouvám svého muže, ať jede se mnou, ale je to marné. Svého snu se nehodlám vzdát, tak tedy ano, vyrazím sama. I když jedno z pravidel bezpečného pohybu ve vyskohorském terénu praví, nechoďte sami.
Odpoledne si online sjednávám pojištění, kupuji lístky na vlak a balím, ten den už nespím... Z domu vycházím krátce po půlnoci. Je jasná noc. Na tramvajové zastávce nikdo. V tramvaji taktéž. Cítím nervozitu, zvládnu to? Je to moje úplně první sólo a jedu do neznáma. Trasu mám naklikanou v mapách.cz. Čeká mě 20 kiláčků s převýšením 1200 metrů.
Den D pátek 28. 8. 2020
Je hluboká noc, všichni normální lidi spí a já v 1:15 nastupuji do vlaku směr Tatry. Ve vlaku vládne těžká půlnoc, díkybohu nikdo nechrápe. Uvelebuji se do sedačky, snažím se usnout a trošku nabrat síly. Čeká mě velký den. Potemnělý vlak uhání vstříc mému největšímu dobrodružství. Po více méně probdělé noci, pořádně usnout se mi nepodařilo, vystupuji ve 4:30 ve Štrbě. Žádné zpoždění, hurá. Za normálních okolností bych nastoupila do zubačky, místního vláčku, který jezdí ze Štrby do Štrbského Plesa. Tu teď obsluhují autobusy. Trať je v rekonstrukci. Ve 4:54 nastupuji do prvního ranního autobusu na Štrbské Pleso. Štrbské Pleso mě vítá nočním osvětlením, na obloze se objevují červánky, začíná svítat. Hladina plesa je klidná, ani vlnka. Zrcadlí se v ní okolní štíty, nááádhera. Jsem v Tatrááách, stále tomu nemohu uvěřit, že se to děje, že jsem sebrala odvahu, že jsem hodila za hlavu všechny pochybnosti, že...
V 5:20 už šlapu po červené na Kriváň. Po levé straně se kochám pohledem na ranním sluncem zalitý hřeben Nízkých Tater. Kromě mladého Poláka z Krakowa a postaršího běžce nikde nikdo. Kousek nad rozcestím Jamské pleso potkávám dva sympatické Slováky. Diví se, že se mnou nikdo nejde. Berou mě pod svá křídla jako třetí do party, jsem za to nesmírně ráda. Už nejdu sama. Mají Tatry prošlapané křížem krážem a v příjemné společnosti to ubíhá líp.
V 6:35 měníme červenou za modrou a končí pohodička, už jen stoupání, ještě 3 hodiny šlapání. Sluníčko pomalu ozařuje vrcholky nade mnou, krajina začíná být barevnější, je kolem 8 ºC. Stoupáme výš a výš. Les ustoupil a vystřídaly ho pásy kosodřeviny. Krajina se mění. Teď už modře značený chodníček vede jen po kamení a suti, přes úbočí Predného handlu. Kriváň se nám ukazuje v celé své kráse, zdá se tak blízko, ale ještě přes 2 hodiny na vrchol. Je impozantní!
Od rozcestí v Kriváňském žlabu (2120 m) začíná trocha skálolezení. Pro mě to byl nejnáročnější úsek. Značka se ztrácela a bylo snadné se dostat do nepříjemných míst. Tady jsem opravdu ocenila můj doprovod, který věděl kudy jít. Po překonání této mírně adrenalinové části jsme se dostali na hřeben, kde už vede pohodlná stezka po plochých kamenech. Stoupání po hřebeni je z větší části technicky nenáročné, i když se najde pár míst, kde je třeba si pomoct rukama. Koukám hluboko dolů, pohled nad Kriváňským žlabem na Západní Tatry a zeleně značený chodník ze Třech studniček je dechberoucí. Míjím Malý Kriváň (2334 m). Otevírají se odtud překrásné výhledy na Krivánské Zelené pleso ve Važecké dolině. Tehdy jsem o Horobraní ještě nevěděla, tak vrchol v tomto roce nemám zalogovaný : ) Zbývá už jen překonat Daxnerovo sedlo, znovu trocha popolézání po skále a poslední výšvih na vrchol.
V 9:45 stojím u dřevného vrcholového dvoukříže, jsem přešťastná! Do očí se mi tlačí slzy, silný příval emocí nejde zastavit... Ten poci přeji zažít každému. Po fatranském Velkém a Malém Kriváni, teď už i ten nejkrásnější tatranský. Ale je to teda skála, kdy doslova lezete po čtyřech. Zážitek na celý život! Výhledy jsou dechberoucí, úchvatné panorama tatranských štítů, celé Vysoké Tatry jako na dlani. A hloubka pode mnou, až se tají dech. Vrchol je překvapivě prostorný, ve srovnání s Rysy, kde není místa nazbyt. Sedám si na pěkný plácek, vybaluji svačinu a užívám si nádhernou atmosféru. Přilétá ptáček, vůbec se nebojí, poskakuje mezi odpočívajícími turisty a čeká, až spadne nějaký drobeček. Čas jako by se zastavil. Ze snění mě probouzí hlas jednoho z mých průvodců, je čas na návrat. Nechce se. Loučím se s Kriváněm, krásné počasí nám umožnilo strávit nahoře skoro 2 hodiny.
Sestupujeme stejnou cestou. Dolů je to náročnější. Každý volí jinou techniku. Po velkých vyhlazených plotnách to jde nejlíp zadkem po skále. Lidí, kteří míří na vrchol, neubývá. Před polednem se přihnala oblačnost a zahalila vrchol bílými mraky. Za chvíli jsou ale zase pryč, a tak se naposledy můžeme pohledem rozloučit s Kriváněm, který nám ukázal svou vlídnou tvář. Nikam nespěcháme, je nádherně. Zastavujeme se ve Važecké dolině a zase se kocháme. Blížící se podzim začíná barvit vysokohorskou trávu do žluta.
V 15:30 jsme zpátky u rozcestí Liečebný dom Solisko. Loučím se s mými průvodci, kteří mi byli velkou oporou. Hory sbližují, to už se mi potvrdilo mnohokrát. Sedím u Štrbského plesa. Mám moře času. Zpáteční lístek jsem koupila až na 23 h, no pravda časová rezerva trošku větší :D Nenapadne mě nic smysluplnějšího než si vyšlápnout na další dvoutisícovku - na Predné Solisko (2117 m). Po sjezdovkách poblíž Chaty pod Soliskom lyžovali hrdinové filmu Anděl na horách.
Od rozcestníku Čerpačka ve výce 1360 m je to po modré na Chatu pod Soliskem 1 h 20 min. Podle mapy 2,6 km s převýšením 470 m. Tak do toho. Nejprve cesta vede lesem po kamenitém chodníčku. V tomto lehce pozdním čase na vrchol už nikdo nejde. Všude nádherně kvetou modré hořce, doslova pastva pro oči. Vycházím z lesa a už se zase kochám. Satan, hřeben Bašt, Patria a Mlýnická dolina v jejíž střední části padá z výšky 25 metrů vodopád Skok. Přicházím k Chatě pod Soliskom (1840 m). Chata působí útulně, je obložena dřevem a lemuje ji zábradlí se dvěma kaskádovitými slunečními terasami. Je tu i několik dřevěných soch. Medvěd na zadních s hrozivě rozevřenou tlamou a potom socha tatranského nosiče. Vysoké Tatry jsou posledním místem Evropy, kde se k zásobování horských chat využívá služeb nosičů. Od chaty začíná červená trasa, která vede až na vrchol. Během prudkého stoupání po kamenných schodech je třeba překonat 290 výškových metrů na vzdálenosti necelý kilometr.
V 18:00 stojím u dalšího dřevěného vrcholového kříže a zase se kochám. Výhledy a příroda tady, to je fantazie! Dlouhé stíny, které hází sluníčko pomalu sklánějící se k obzoru, dodávají vrcholu jedinečnou plastičnost. Pode mnou je Štrbské pleso a jeho široké okolí, za mnou pokračuje Soliskový hřeben, na západ výhled do Furkotské doliny a na obzoru se tyčí Kriváň. Potkávám bezva rodinu z Prahy. Mám štěstí na samé fajn lidi, kteří opět nechápou, že jsem tu sama a že už mám za sebou Kriváň. Dokonce mi nabízejí, že můžu přespat u nich na pokoji, prý mají místa dost... šest lůžek. Štamprli domácí slivovice s díky odmítám, přece jen už toho mám dost, kdoví, co by to se mnou udělalo : )) Loučím se s rodinou. Vrchol je teď jen můj, panujete tu neskutečné ticho, v náručí žulových velikánů pociťuji obrovskou pokoru.
Ještě mě čeká cesta dolů, hlavně opatrně, kolínka už se ozývají. Že bych se svezla lanovkou? I kdybych chtěla, mám smůlu, už nejede. Přicházím na nádraží stanice Štrbské Pleso. Moc lidí tu není. Jen pár batůžkářů, kterým se, stejně jako mě, nechtělo z hor.
Ve 20:00 jsem zpátky na nádraží ve Štrbě, hodiny se vlečou. Velké kafe z automatu chutná božsky. Nejsem tu sama, jsou tu i dvě holky horalky, které také těžce bere spaní. Přichází i dvě známé tváře, tatínek s malým synem, které jsem potkala na Kriváni a pak ještě při sestupu dolů. Mají stejnou cestu jako já, přijeli stejným vlakem, ale jedou až za Prahu. Takovýhle výlet do Tater na otočku si udělali už potřetí!
Ve 23:00 konečně nasedám do vlaku směr domov. Loučím se s Tatrami. Už teď vím, že tady nejsem letos naposledy, protože Tatry v barvách babího léta jsou ještě krásnější. Ale to už je zase jiné povídání. Můj den D končí, byl dokonalý... 18 hodin v Tatrách - 2 štíty - 28 km - 2000 výškových metrů - poprvé jen já a hory.
V sobotu ráno ve 2:20 jsem zpět v Ostravě. Vítám se s rozespalým mužem, který mě přijel vyzvednout. Stále nemůžu uvěřit, že je to za mnou! Splnila jsem si jedno obrovské přání, které mi v hlavě leželo tak strašně dlouho. Když něco moc chcete a uděláte pro to maximum, tak to jednou musí vyjít... Vždyť dávno víš, že zvládneš, o čem sníš. Jen chtít se nebát, jen chtít se nebát.
A od tohoto dne se začal psát můj tatranský příběh. Letos už pátá sólo sezóna v milovaných Vysokých Tatrách. Děkuji, že můžu a že se ve zdraví vracím domů. A jaké to je chodit sama? Příjemně osvobozující. Jdete si svým tempem, mnohem intenzivněji vnímáte okolí a pokud máte chuť si přidat ještě další porci kilometrů a pořádného stoupání, nikdo vás v tom nezastaví : )
Štrbské Pleso > Jamské pleso > Rázcestie v Krivánskom žľabe > Kriváň (2494 m) > Štrbské Pleso
↔️ 19,5 km ↗️ 1198 m
Štrbské Pleso > chata Pod Soliskom > Predné Solisko (2117 m) > Štrbské Pleso
↔️ 7,8 km ↗️ 748 m
„Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.“ /Mark Twain/
