Jak jsme plnili Horala Křemešnické vrchoviny

Přiznám se, že hned jak byly zveřejněny jednotlivé výzvy pro rok 2024, tak mě nenapadlo, že budeme plnit i Horala Křemešnické vrchoviny. V plánu byl určitě Horal Českého lesa (pro jeho poměrnou blízkost k našemu bydlišti, nepřesycenost lidmi a dobrý terén pro kola), dále Horal Pražské plošiny (také pro jeho blízkost, ale zejména proto, že autory tohoto Horala jsou naši kamarádi Milan63 a Majka). Horala Jičínské pahorkatiny jsme splnili v rámci jarní dovolené v Prachovských skalách a tajně jsme pokukovali po Rychlebském horalovi (z touhy poznat něco nového a nalákáni krásnými fotkami našich předchůdců).

Když jsme však hledali nějakou zábavu na Velikonoce, rozhodli jsme se pro pobyt v Humpolci, jednak proto, že jsme tam nikdy nebyli a také jsem chtěl vidět známý pivovar a hlavně ochutnat jejich pivo přímo u zdroje. No a protože od té doby, co hrajeme Horobraní, tak ať jsme, kde jsme, tak se všude rozhlížíme, jaké jsou v okolí kopečky, bylo rozhodnuto.

Jenže Horal Křemešnické vrchoviny je rozložen na hodně velkém území od jižních Čech v okolí Jindřichova Hradce až po Vysočinu v okolí Světlé nad Sázavou. Ač jsme se ty tři dny pobytu snažili sebevíc (a musel jsem hodně omezit svoji vášeň pro návštěvu pivovarů 😁), stejně jsme stihli jenom 11 vrcholů.

Jeden kopeček jsme stihli začátkem července při cestě ke splnění Hřebenovky Pálavská podkova, k čemuž nás vyprovokovali naši kamarádi Pája s Chrzatkou, ale pořád ještě zbývalo 8 kopců. Přece to nevzdáme, když už máme více než polovinu!!

Začalo tedy plánovaní, abychom stihli v průběhu letních prázdnin navštívit zbylé kopce. Bylo potřeba to sladit s potřebami rodiny, tak i najít optimální cyklo trasu a přitom ještě najít vhodné ubytování. Zároveň jsme věděli, že se chceme co nejméně přesouvat vlakem.

Po několika večerech „ležení v mapách“ a po několika mailech různým ubytovatelům bylo rozhodnuto – startujeme v neděli 18. 8. 2024. Možná si říkáte, proč v neděli, sobota je lepší! To by ale nesměl kamarád Chrzatka pořádat v sobotu zahradní párty!

Možnou komplikací se pár dní před odjezdem začalo ukazovat počasí. Vytrvalý déšť a bouřky byly nejdříve předpovídány na sobotu (škoda, zkazí se nám párty!), poté na nedělní dopoledne (pláštěnky do pohotovosti), aby se nakonec páni meteorologové usnesli, že „to začne“ v neděli odpoledne.

Jako druhá komplikace se ukázal prasklý drát v mém zadním kole, který jsem objevil při přípravě svého bicyklu v sobotu odpoledne. Naštěstí jsem měl doma náhradní drát a ten prasklý byl na té správné straně (nebylo nutné sundávat kazetu). Uklidňoval jsem se, že pokud by něco zlobilo, tak budeme celý jeden den pobývat v Táboře, kde je možnost opravy.

Jelikož jsme měli domluvená ubytování, která postupně navazovala až do soboty 24. srpna, nebylo vyhnutí, musíme tedy vyrazit ráno co nejdříve. Znamenalo to „decentní“ (je-li toto slovo odvozeno od slova „deci“, pak tedy spíše „nízkolitrové“😁) pití na párty a jít brzo spát.

V neděli ráno počasí nevypadalo, že vydrží bez deště až do odpoledne, ale něco snad vydržíme! Jde se na věc. Nejvyšší kopce celého putování (brdské osmistovky) máme cca 10 kilometrů od domu a pak už by to mělo být spíše z kopce.

Cestou stíháme ještě zalogovat dva brdské kopečky, abychom se brzy odpoledne ocitli na hrázi Orlické přehrady. Několik foteček na památku (byl jsem v šoku z velkých ryb, které jsou vidět i z hráze, zejména dva albínské kusy těchto „velryb“ byly výstavní). Cestou jsme nenarazili na otevřenou hospodu, tak jsem se těšil na stánek s občerstvením na hrázi přehrady, který už mne párkrát zachránil před smrtí žízní. Jenže bohužel, na hrázi probíhají stavební práce, a tak jsou místo stánku jen stavební stroje. Zklamání přebolelo rychle, protože asi necelý kilometr za hrází je stánek se zmrzlinou, kde měli alespoň lahváče. Navíc jsem se zde nečekaně setkal s firemním kolegou motorkářem, který zde zastavil na kávu.

Poté už míříme rovnou do prvního domluveného penzionu na ubytování. Check-in je od 15:00, takže v 15:05 jsme na místě, čímž překvapujeme místní personál a klíče od pokoje nám vydává kuchařka.

Počasí stále drží, ač je celý den zataženo, dešti jsme se vyhnuli. Lenka ještě stihla koupel v místním bazénu, aby v 16:00 začal obrovský liják.

A „chčije a chčije“ celou noc. Ještě ráno, když jdeme na snídani, tak poprchá.

Balíme věci a okolo 10:00 vyrážíme na druhou etapu s cílem v Táboře. Brutálně se po nočních deštích ochladilo, což pociťuje zejména Lenka. Přeci jen elektrokolo neumí svého jezdce tak zahřát, jako můj klasický oř. Naplno se však projevuje krize pohostinských služeb současné doby ještě umocněná pondělkem. Jedna ze dvou hospod na dnešní trase, která měla mít otevřeno (v obci Chyšky) má v pondělí zavřeno, což dopředu nevěděl ani Google. Přepadáme tedy krámek místní pekárny, kde mají na okně cedulku, že dělají teplou kávu. Varováním mělo být, když se prodavačka Lenky ptá, jestli chce kapučíno i s mlékem. Poté (po nalistování správné stránky v návodu) jí cosi jako kapučíno připravuje. Já jsem si dal klasické preso (tedy alespoň podle názvu, jinak chuť měla do klasického presa asi jako Budvar do piva – vyznavači Budvaru nechť prominou – jsem odkojen Plzní a časem jsem se vyvinul spíše ve vyznavače craftových piv). Naštěstí alespoň místní koláčky byly dobré.

Ani druhá hospoda v městečku Jistebnice nemá v pondělí otevřeno (ještěže máme nějaké zásoby z domova) a navíc je zavřený průjezd tímto městečkem. Pohledem do mapy ihned vymýšlím objízdnou trasu přes areál místního zámku, jenže jsem si nevšiml, že se jedná o soukromý majetek a tudíž nepřístupný. Hned u vjezdu do areálu nás odchytil místní zaměstnanec, který zde sekal trávníky. Do areálu nás sice nevpustil, ale ukázal nás objízdnou trasu a my můžeme pokračovat směrem na Tábor.

Cestou se nám připlete jeden horobranický kopeček, tak jej logujeme a ještě před Táborem máme vyhlídnutý druhý. Jenže uprostřed právě oraného pole. Chvíli jsme koketovali s myšlenkou do pole vběhnout, když bude traktorista na druhé straně, ale pole nabylo tak velké, aby nás ztratil z dohledu a ani právě zoraná hlína zrovna nelákala. No nic, ještě den a už konečně začneme sbírat křemešnické vrcholy.

Po nezáživném příjezdu do Tábora (po frekventované silnici) se jdeme ubytovat, zkulturnit a vyrážíme na večeři do místní indické restaurace. Následuje večerní procházka Táborem a hurá do postele. Zítra (úterý) máme v plánu nechat kola odpočívat a celý den pobývat ve městě. Úterý jsme začali výstupem na místní věž, dále prohlídkou pěkného táborského podzemí a husitského muzea, kde jsme dohromady strávili asi tři hodiny. Po návštěvě vyhlášeného Café Budík už nám chybí kopečky, a tak jdeme okolo sochy herce Hrzána podél hráze rybníka Jordán zalogovat místní kopec „Nad Jordánem“.

Závěrem dne si dopřáváme na náměstí dobrou večeři za zvuků zde přítomného Kinematografu bratří Čadíků.

Ve středu ráno, po snídani, jsme ještě absolvovali exkurzi o historii našeho hotelu s dcerou majitele, která si všimla, že nás zajímají krásné dobové fotografie na stěnách.

Vyrážíme směr Chýnov, kde čeká první vrchol Křemešnické vrchoviny – Pacova hora. I když je přímo nad Chýnovskou jeskyní, nikdy dříve mě nenapadlo na ní vylézt. A to byla chyba, je to moc pěkný kopec s výhledem na jezírko vzniklé po těžbě vápence.

V infocentru jeskyní dávám jednoho rychlého lahváče (v obavě, že cestou bude zase všude zavřeno) a můžeme jet. Kousek za Chýnovem jsme se těšili na velbloudí farmu v Záhosticích a nebyli jsme zklamáni. 

Obdrželi jsme krásný výklad jak k velbloudům, tak i k lamám. Kdybychom chtěli, tak jsme se mohli i svézt na velbloudech. Ovšem těch svých více než 100 kilo bych jim nepřál. Zdrželi jsme se zde více než dvě hodiny, ale bylo potřeba pokračovat, čekalo nás ještě hodně kilometrů do Kamenice nad Lipou včetně návštěvy hradu Choustník. Tam přijíždíme těsně před zavíračkou, takže ani není čas na prohlídku, odklepáváme vrchol a pokračujeme.

Kousek před obcí Mnich vjíždíme do kraje Vysočina a hned se objevuje překážka. Zavřená cesta přes místní potůček. Pracuje zde dvojice mladíků, tak se prvního ptám: „Dá se to přeskákat nějak na kole?“. Odpovědí je mi mlčení (asi nerozumí!). To druhý je hovornější a hned začíná tykačkou: „Héj a kham jedeš?“. Když mu řeknu, že potřebuji na druhou stranu, ukáže mi malý provizorní dřevěný ochoz, po kterém kola taktak protlačíme, ale hlavně nemusíme hledat objížďku. Projíždíme okolo Betléma (myslím obec) a hrneme si to ke Kamenici nad Lipou.

Rychlá sprcha a co nejrychleji do místního pivovaru. Konečně! Pivo! V nápojovém lístku mají osm druhů, tak bude co degustovat.

Večer, ač unaven (hlavně z cesty, ale částečně i z degustace), hledám na penzionu v televizi zápas mé milované Spartičky ve Švédsku s Malmö FF. Podařilo se, zápas skončil vítězstvím, takže ideální den. Kolo, dobré pivo a vítězství Sparty, co si více přát.

Ve čtvrtek máme v plánu zdolat dva vrcholy v okolí Kamenice – Chadimův vrch a Strážný kopec. Hned za Kamenicí vidíme na obzoru horkovzdušné balony (napočítal jsem jich 16) a je to moc krásný pohled. Cestou na Chadimův vrch zdoláváme i kopec Perky. Mělo nás varovat, že za více než pětiletou historii Horobraní má jen 20 výstupů. Je horko těžko přístupný hustým mlázím a odměnou jsou nám „podrápané“ nohy. On ani samotný Chadimův vrch se moc nepředvedl. Dorazili jsme k němu ze špatné strany, takže jsme kola museli schovat pod vývrat, zamaskovat větvemi a dále se prodírat cestou necestou až k vrcholu, abychom zjistili, že z druhé strany jsou dokonce i výhledy. No snad příště.

Při cestě na Strážný kopec se stavíme v Počátkách na polévku a pivo (konečně nějaká „občerstvovna“ na cestě). Přejíždíme Evropské rozvodí Labe - Dunaj (kousek od pramene řeky Jihlavy) a zjišťujeme, že nejsme daleko od Chadimova mlýna. To je místo, kde proběhla před téměř třiceti lety naše první společná dovolená. Rozhodujeme se okamžitě, chceme to vidět. Při příjezdu nedbáme na cedule „Přístup pouze ubytovaným“ a obhlížíme a vzpomínáme. V tom nás vyruší ženský hlas s dotazem: „Mohu pro Vás něco udělat?“, ovšem vysloveným s dikcí „co sem lezete, vy parchanti“. Snažíme se paní vysvětlit naši story, ale evidentně jí to moc nezajímá (jak později zjišťujeme, je sice manželkou pravděpodobně synovce původních majitelek, ale v rodině byly nějaké spory o majetek, tak se jí asi nelíbilo, že jsme se odvolávali na dvě staré dámy, které podle nás byly kdysi majitelkami mlýna). Dáme tedy rychlé pivko, kávu a pryč.

Večer dodegustujeme zbylá piva v Kamenici, návštěvu pivovaru vřele doporučuji, nejen piva vaří skvěle.

Pátek je vyhrazen pro zbylé čtyři kopce a přesun do Jindřichova Hradce. Hned na okraji Kamenice je to vrch Bradlo s křížovou cestou.– Vrchol je v lese, takže zatím se vyhýbáme počínajícímu vedru.

Poté už přejíždíme do Jihočeského kraje a prvním cílem je vrch Kubalov.  Dorazit na luční kopec téměř přesně v pravé poledne není úplně nejlepší nápad, také přístup k němu není zrovna jednoduchý. Kola necháváme v remízku nedaleko vrcholu. Z kopce jsou nádherné výhledy, rychle vyfotit, uložit a jdeme do stínu ke kolům.

Už při cestě k Okrouhlé Radouni slyším nějaké cvakání od předního kola. Dojíždíme až do Kostelní Radouně, kde si všímám, že mám na předním kole nalepenou nějakou větvičku. Jdu jí sundat a v tom slyším „psssst“. Větvička byla z akátu, tudíž měla trn, který byl zapíchnut v mém plášti. Jakmile jsem větvičku sundal v ten moment bylo přední kolo prázdné. No nic, ještě, že mám náhradní duši, jdu měnit. Ale kde? Stojíme kousek od hospůdky s venkovním posezením, jehož prostor využívám k servisu, bohužel je opět zavřená. Vyměním duši a jedeme dál. Ovšem zadní kolo hází víc a víc, snad do Jindřichova Hradce dojedu.

V Jindřichově Hradci se můžu konečně občerstvit v první otevřené hospůdce, která je kousek od dalšího vrcholu, opět s křížovou cestou, U Sv. Jakuba.

To už nám chybí jen asi 4,5 km na poslední kopec do Horala Křemešnické vrchoviny – Rýdův kopec s překrásnou rozhlednou.

Hurá, splnili jsme Křemešnického horala.

Nyní už jen zpět do Jindřichova Hradce na ubytování. Bydlíme v Cyklopenzionu Kasper, kde nás všude obklopuje cyklotématika (historická kola, historické fotografie).

Večer obvyklá obhlídka města i s večeří a večerními pohledy na zámek přes rybník Vajgar.

Na sobotu jsme měli koupené lístky na vlak, ale cca až na 13. hodinu. Už ráno je však takové vedro, že se nám nechce nic moc podnikat. Naštěstí se nám povedlo domluvit se s ubytovatelem, že si můžeme ještě dopoledne nechat kola na penzionu. Vyrážíme tedy do Muzea fotografie a moderních obrazových médií, kde příjemně trávíme cca dvě hodinky.

Poté vyzvedáváme kola a přesouváme se na vlakové nádraží. Vlak má sice obvyklé zpoždění, ale 10 minut není nic hrozného. Horší je, že přijíždí zastaralý rychlík bez klimatizace.

Tři hodiny v tom vedru byly celkem očistcem, ale zvládli jsme to. Z Plzně už jen místním klimatizovaným vláčkem do Kařízku a pak ještě kousek domů na kole, ale to už je maličkost (i když mám obavy, abych dojel, protože zadní kolo hází a zjišťuji, že mám prasklý další drát).  

Když to shrnu, dojeli jsme spokojení, Horala jsme dokončili. Ujeli jsme skoro 300 kilometrů na kole s celkovým převýšením téměř 4000 metrů a ochutnal jsem spoustu nových piv.

Už se těším, jaký cyklopuťák za kopečky podnikneme v příštím roce.