Třígenerační dovolená v Chorvatsku se dá s Horobraním přežít o mnoho lépe než bez něj. To můj manžel již pochopil, a tak navrhl, že si můžu vyrazit na nejvyšší vrchol pohoří Biokovo, Sveti Jure, 1762 m.n.m. pouze v doprovodu našich cestovních plyšových medvědů. Na vrcholu, kam se dá pohodlně vyjet autem, mě zbytek rodiny v pozdím odpoledni vyzvedne. Zní to jako geniální plán, a tak ho s nadšením přijímám. Po průzkumu mapy vzdávám původní plán vyrazit přímo od moře a nechávám se odvézt na Veliki Kaštel (Kotišina, 290 m n. m.). Stoupám pohodlnou cestičkou vzhůru do svahu, v okolí vše v plném květu, fotím kytky, nikde nikdo, prostě paráda. Času dost, mám na výstupu přece celý den, a tak plánuju sbírat i okolní vrcholky.

Výstup směr nahoru s hromadou rostlin v plném květu.

Po poledni zdolávám první vrchol kousek od cesty (Perčin 1373 m n. m.). Krátce poté potkávám první dvojnožce, skupinku šesti mladých namakaných Němců v high-tech horském oblečení. Ti očividně již z vrcholu sestupují a sledují mě v mých barefoot teniskách trochu starostlivě, ale mé přesvědčení, že já jdu jenom nahoru a dolů se vezu autem je uklidnilo. Sbírám další vrcholek kousek od cesty (Štrbina 1338 m n. m.) a potom dělám o něco větší odbočku na vrchol Vošac (1421 m n. m.). Na vrcholu krásná horská chata, která je ovšem zamčená a nevypadá, že by se někdy otvírala. Některé vrcholky se občas halí do mraků, ale alespoň tak nepraží slunce.

Výhledy z některých vrcholů halí mraky, ale záplava barevných květů to plně kompenzuje a medvědi jsou maximálně spokojeni.

Krátce poté potkávám osamocenou paní ve směru dolů, což je jediný další dvounožec toho dne na trase. Následně se škrábu asi 150 m přes škrapové pole na vrchol Kadulja 1441 m n. m. Je potřeba jít pomalu a koukat kam šlapete, ale jde to a je tu pěkný výhled.

Vrchol Kadulja a další krásné květy. 

Při poslední odbočce na vrchol Sedmina (1563 m n. m.), právě když pozoruji kamzíky, telefonát, že na Sveti Jure se dnes nedá vyjet, a tudíž budu muset sestoupat pěšky. Sedminu jsem tedy vzdala a nenavštívila, ale Sveti Jure si ujít nenechám.

Kamzík u odbočky na nezdolaný vrch Sedmina.

Vystoupila jsem tedy zbývajících asi 200 výškových metrů a v 16:21 konečně stojím na vrcholu Sveti Jure. Zde získám telefonické potvrzení, že ani argument, že se na vrcholu nachází člen rodiny, nebyl k povolení k výjezdu na vrcholu dostatečný. Dokonce se příbuzní dozvěděli, že na vrcholu nemám co dělat, protože je celá oblast čtyři dny zavřená a uzavírka končí až zítra a já mám být ráda, že neplatím pokutu. Vzhledem k tomu, že jsem šla celý den po oficiálně značené terase a žádný zákaz jsem neviděla, přemýšlím, jak na tom člověk měl asi přijít. Nicméně to asi vysvětluje, proč je zde dnes tak málo lidí.


Konečně na vrcholu Sveti Jure s krásným výhledem.

Chystám se tedy na sestup a volím varianty. Cesta po silničce k hlavní silnici, kde by bylo možné mě naložit, je asi 16 km a to nezní příliš lákavě. Navíc by pro mě musel manžel jet z ubytování velmi daleko. Na radu příbuzných tak volím sestup nejblíže našemu ubytování do Veliko Brdo (350 m n. m). Mám veškeré potřebné vybavení, tj. dostatek vody i jídla, funkční mobil a nabitou powerbanku, nepromokavou bundu i dva plyšové medvědy, tj. nic mi pro cestu nechybí a mohu vyrazit.

Cesta místním terénem příjemně ubíhá, sestupuju zhruba rychlostí 50 výškových metrů sestup a následně zase 20 výškových metrů výstup. Kolem 1400 m n. m. vidím civilizaci a moře a dostávám se k závěrečnému sestupu. Od civilizace mě dělí posledních 1100 výškový metrů.


Už vidím dolů, tj. do cíle co by kamenem dohodil 😊.

Téměř celý tento sestup se ovšem odehrává pohyblivou sutí. Ač se zde snaží udržovat turistickou stezku, příliš se to v tomto terénu nedaří. Myslím na skupinu Němců, kteří tudy pravděpodobně stoupali nahoru, a při pohledu na mě si děsili, že tudy půjdu k večeru sama zpátky. Tak jsem neplánovaně zde a taky se děsím. Pode mnou i nade mnou hromada pohyblivých šutrů a nad tím si ještě tyčí vysoké skály. Každou chvíli očekávám šutr do hlavy anebo aspoň přelomení či pochroumání nějaké končetiny. V tomto svahu, zcela bez signálu (který je efektivně odstíněn okolními skálami), by mě těžko hledali. Při míjení místních malých výklenkových kapliček, které jsou zde hojně rozesety, se jako správný ateista modlím, abych to přežila ve zdraví.

Suť a skály nade mnou, suť pode mnou, a tak nezbývá než se modlit. V suti téměř nic neroste, ale přesto jsem tu potkala krásnou nezelenou orchidej hnědenec zvrhlý prodírající se sutí, který využívá přítomnost velkého kamene, který trochu stabilizuje okolí.

Cestou vzpomínám na svůj jediný předchozí výstup na Chorvatskou tisícovku. Tato cesta se odehrála asi v roce 1996 s kamarády. Tenkrát jsme zvolili dobytí vrcholu Sveto Brdo (1751 m n. m.) v pohoří Velebit. Tehdy jsme neměli nejen mobil, ale ani pořádnou mapu. Měli jsme pouze něco, co vypadalo spíše jako omalovánka. Dle ní jsme naplánovali skvělou cestu, ráno od moře na Sveto Brdo, pak přes pár sousedních vrcholků a večer sestup. Žádná značená cesta tam tenkrát nevedla, nebo jsme ji alespoň nepotkali, a stoupali jsme vyschlým korytem potoka. Kolem 18:00 večer jsme tenkrát konečně zdolali vrchol. Ve vrcholové knize byl čerstvý zápis, že okolí bylo nedávno odminováno. A pak už jen cesta zpátky. V době, kdy už se dávno setmělo, kamarádka prohlásila, že asi před půl hodinou ji něco píchlo do ruky. Původně prý měla dojem, že to byla jen borová větvička, ale ruka ji začala otékat. Zavěsili jsme ji tedy na šátek, nic jiného jsme sebou neměli a pokračovali v sestupu. Časem nám vykládala, že přestává vidět. Nebyla jediná, ve tmě jsme neviděli nikdo a naše jediná baterka svítila velmi mizerně. Občas ji (tu kamarádku) někdo zkoušel poponášet, ale v daném terénu to moc nešlo. Nevím jak, ale okolo půl druhé ráno jsem se všichni dostali v relativním pořádku zpět k našemu autu kousek od moře. Přihlásila jsem se jako dobrovolník k nočnímu hlídaní oné kamarádky, která si v autě vzala své protialergické léky, ale usnula jsem velmi tvrdě stejně rychle jako ostatní. Ráno byla kamarádka stále živá, pouze polovina jejího obličeje, krku a jedna ruka byli opuchlé a měli žluto-fialovou barvu. Vyrazili jsme tedy briskně k lékaři, kam jsme již kolem poledne dorazili (mezitím jsme po místních vesnicích sháněli jakousi součástku do auta, aby auto jelo). Lékařka při pohledu na ní začala křičet Eva, Eva, zmija, zmija a zavolala sanitku. Ta ji odvezla do nemocnice do Zadaru, odkud jsme ji po týdnu vyzvedli (chtěli ji tam nechat 14 dní). Pokud vím, nijak ji speciálně neléčili, ale pouze sledovali a žádné následky to na ní nenechalo. Co ji tenkrát opravdu kouslo/píchlo netuším.  

Na dnešní cestě v roce 2024 se během rozjímání v nadmořské výšce kolem 450 m konečně dostávám na pořádnou cestičku lesem a pohodlně se dostávám na místo mého vyzvednutí. Na místě jsem kolem 20:00 a tak nakonec stíhám i večeři. Trasu sutí od Veliko Brdo bych si zopakovala velmi nerada, ale jinak to byla paráda, cestu od Veliki Kaštel bych si klidně dala znova. Asi týden jsme měla problém chodit do schodů, předpokládám, že namoženo při sestupu sutí. Přemýšlím, zda mě čeká další chorvatská tisícovka za dalších 28 let. Otázka je, zda v té době budu ještě živá a schopná chodit. Uvidíme. Celkově nastoupáno zhruba 1775 výškových metrů. Mobil hlásí ušlých 42 tisíc kroků. 

P.S.1: Výstup a sestup se konal v polovině května, což je doba, kdy zde kvete nejvíc druhů rostlin. V létě bude vegetace o poznání sušší a méně barevná.

P.S.2: Plyšový medvědi jsou skvělí parťáci na výlet, vždy nadšení, nikdy je nebolí nožičky, nemají hlad ani žízeň. To, že se zde vyskytují i medvědi živí jsem zjistila až o den později a jsem ráda, že jsme je s mými plyšovými parťáky nepotkali.