Třetí den pobytu sliboval hezké počasí, tak jsme si naplánovali cestu na horský hřeben mezi jezera Traunsee a Attersee. Od jezera jezdí nahoru kabinová lanovka na Feuerkogel, která překonává během pár minut převýšení přes tisíc metrů. Zpáteční jízdné v letošním létě stojí 24,70 Euro. První ranní jízda v 8,20 hod, poslední zpět v 18 hodin. A co víc – všechny kopce nahoře jsou modré!!


    Po příjezdu na parkoviště obouváme pohorky, chystáme batohy a všímáme si aut s českými registračními značkami. A sakra, konkurence nám chce sebrat bonusy. V kabině s námi jedou asi další 4 krajané, včetně cyklistů. Strmý výjezd byl v pohodě, vycházíme do oblasti, kde je několik chat a sjezdovky. První vrchol, který měří skoro jako Sněžka, zapisujeme hned po vystoupení. Aplikace ukazuje, že další vrchol je jen něco přes 300 metrů. Přicházíme k meteorologické stanici, kde skupině dětí lektor povídá něco o počasí. Protáhneme se kolem nich a u věže ukládáme druhý vrchol. Nikoho z českých spolucestujících kolem sebe nevidíme, že by šli zkratkou na další vrchol nebo jsme jim utekli?

    Až třetí kopec znamená stoupání. Po krátké sjezdovce pod lanem přicházíme na vrchol, ze kterého jsou první nádherné výhledy. Těch scenérií s jezery na severu a Alpami na jihu si dnes ještě užijeme. Na horobranickém účtu nám cinklo za 15 minut skoro 5000 bodů. Tohle je ráj!! Pokud objedete na kole jižní půlku okresu Brno-venkov, tak na 50 km nezískáte ani 3 tisícovky. Na dalším vrcholu (Albertfeldkogel 1707 m), kromě kříže, který je tvořen kameny z každého členského státu EU (kostka z Velké Británie je přelepena lepicí páskou), potkáme dva Čechy z lanovky. Krátká kontrola účtu ukazuje, že bonus připsala Goldie, nejsou tedy našimi soupeři. Na podstavci kříže se objevila kočka, nejspíš chodí loudit svačiny od turistů.


    K dalším kopcům se už vine kamenitý chodník mezi klečí. Turistů potkáváme docela málo, ve vzdálenějších místech vůbec nikoho. Dva relativně blízké kopce Gamskogel a Totenköpfel odepisujeme, protože jsou v souvislém porostu kleče bez cest. Tyto kopce budou schůdné pravděpodobně v zimě na sněžnicích. Po naší nedávné špatné zkušenosti s klečí, kdy jsme se asi na 200 metrů dlouhém úseku trápili 45 minut, rozhodně do kosodřeviny nepůjdu více, než dva metry. Následující kopce Kleiner Totengragrabengupf a Totengrabengupf jsou právě z cesty dostupné akorát na hraně 50 metrů, jinak by se muselo do porostu. Neváháme a ukládáme na limitu 50, nehrajeme si na hrdiny.

    Po více než třech hodinách přicházíme k horské chatě s restaurací Rieder Hütte. Projdeme kolem a stoupáme dále a výše. Goldie vyhlašuje plán: „Na zpáteční cestě se tu zastavíme na gulaschsuppe mit brot.“ Teď už jsou skoro na všech vrcholech kříže a nadmořská výška vrcholů přesahuje 1800 metrů. Nejdále docházíme na 1813 metrů vysoký vrchol Eiblgupf. Pod námi vidíme dvě menší jezera, která jsou více než neskutečných tisíc výškových metrů pod námi. Výhled jako z letadla, paráda.


   Další vrchol, který je od nás asi 700 metrů už necháváme jiným a vracíme se k chatě. Kousíček od chaty je ale vrchol, zdánlivě jednoduchý. Bohužel jen zdánlivě. Kleč a skály s propady nás nutí jej obejít velkou oklikou, ale povedlo se. Co se nepovedlo, to byla ta polévka a radler. Vracet se už nemá cenu. Nakonec jsme byli rádi, protože bychom už na některé výstupy neměli čas.

    Celý den nás na levé straně provázela obří hora, která vypadala docela nesympaticky a nepřístupně. Najednou je Großer Höllkogel v našem itineráři na prvním místě a musíme na něj. Dole je nenápadné rozcestí, aplikace ukazuje „jen“ 400 metrů k vrcholu. Tento kousek ale stoupáme více než 15 minut a dostáváme se ke kříži v nadmořské výšce 1862 metrů, je to náš vrchol dne. Nahoře dva místní turisté, které cestou ještě jednou potkáme. Tento kopec byl opravdu náročný.

 

    Pak už se vracíme zpět k lyžařskému areálu a tam nás čeká několik posledních vrcholů. Na jednom z nich, 1633 metrů vysokém kopci Helmeskogel, slaví Goldie pod vrcholovým křížem svůj další milník – výstup číslo 4500. Před 55 týdny dosáhla na Plechém na tři tisíce, jak jsem o tom psal v minulém příběhu. Jeden z dalších cílů je „nevrchol“ v hustolese, ve kterém je vyznačeno bludiště pro děti. Kličkujeme labyrintem a ukládáme jak je to možné. Poslední vrchol je typická „sopka“, krátký strmý krpál Langwandkogel. Začínáme stoupat a míjíme šipku s nápisem, že k lanovce je to 25 minut. Vzhledem k tomu, že podle jízdního řádu jede poslední kabina v 18 hodin, začínáme být nervózní. Už jsme docela unavení, vodu jsme skoro dopili, a tak poslední vrchol trochu šidíme a nekocháme se výhledy. Je půl šesté, snažíme se jít rychle. Po pár minutách chůze do kopce spatřujeme lanovku, sláva, ještě jezdí. Zajdeme se trochu opláchnout a v 17,50 už nás nahánějí nasedat. Cestou dolů je lepší se nedívat, protože jeden nikdy neví, jestli padáme, nebo ne.

    A resumé z celého dne? Cesta trvala skoro 9 hodin, a to jsme nedělali žádné velké přestávky. Ulovili jsme dvacet vrcholů, ušli jsme 21 km a nastoupali 1509 metrů. Závěrečný bodový účet se zastavil na 33 799 bodech. Goldie, díky bonusům, měla ještě dva tisíce navrch. Pokud je někde Horobranický ráj, tak možná právě zde.