Tento den měl být ode mne pro mne za odměnu. Konečně zbrouzdat trochu Prahu, konkrétně okolí Divoké Šárky.
Z Anděla vezmu tramvaj na zastávku Divoká Šárka. Na taháku na papíře mám dvacítku nebo dvacetšestku. Cesta tramvají tvá necelou půlhodinku a cestou registruji ministerstvo financí, výhled na Prahu, španělskou ambasádu, asi, a krásné budovy se mění na paneláky. Vylézám z tramvaje a vydávám se po červené za místním McDonaldem dolů po schodech. Schody jsou nepravidelné a sakra kloužou po předchozím deštivém dni. V zatáčce opouštím červenou a odhodlaně stoupám nahoru přes zřejmě nějaký ovocný sad. Nezapomenu se ohlédnout, často to tak dělám, jak se člověk hrabe nahoru, často se ochudí o krásné výhledy. Jak si tak v Horobraní kontroluju vzdálenost od vrcholu..."píp píp". Tak jo, pípnu z cesty, mám před sebou ještě dost kilometrů. Džbán dosažen!

Jamajka je další cíl. Přechod od Džbánu je celkem jasný. Projdu otevřeným prostranstvím do spíše křoví než lesíka a úzká vyšlapaná cestička mě vede blíže k vrcholu. Těch cestiček je tam zřejmě více. Najednou slyším něco jako racky a strašný řvaní nějakého zvířete jako z hororového filmu. Horory nejsou mé oblíbené filmy, ale fantazie se mi tu stejně rozjela. Po vygůglení doma mi to ukázalo, že je v blízkosti nějaký dinopark. Když jde člověk sám v lese (nebo teda spíše v hustém křoví) a daleko nikde nikdo, tyhle zvuky fakt slyšet nechceš. Pípám a přemýšlím o dalším vrcholu.

Vyhlídka je další. Koukám do mapy, že je nad skálou, tak se těším. Musím se napojit na červenou a asi po dvě stě metrech od rozcestí odbočit doprava. Při odbočení narážím na nějakou paní, která stojí v odbočce. Jen tak stojí. No co, lidé mají různé důvody dělat různé věci. Jdu dál, do kopečka, pěkná lesní cesta. Z dálky vidím malou holčicku, drží si pevně piknik deku. Říkám si, asi naštvala maminku. Holčička se stále zastavuje a obrací směrem dolů. Říkam si, asi čeká na tu maminku. Mám se jí zeptat, jestli nepotřebuje pomoc? O pár kroků dále narážím na další holčicku, která sedí schovaná na kraji cesty. Sedí na piknik dece. Aha! Takže patří k sobě, no, jdu dál, uvidíme co bude. Dojdu nahoru a potřebuji se dát doleva na tu krásnou vyhlídku. Zastavuje mne osoba, poznávám dvě české "celebrity" a žádají mne, jestli mohu jít doprava....ehm....no to nemůžu no. Po dohodě a vysvětlení, že děti patří k nim, docházím na vrchol a pípám. Krásný výhled!

Hurá na Gabrielku. Abych nepřekážela v aktivitách místních celebrit, rozhodnutí padlo pokračovat po červené, i když je to dále. Po cestě i na cestě rostlo mnoho bedel. Pražáci nesbírají houby? Dojdu na asfaltku směr zámek Jenerálka a zkracuji si to přes bažiny. Pozor nespadnout, vlevo potůček vpravo bažina. Dojdu na hlavní silnici a mám někde za kruháčem odbočit na žlutou. Žlutá tam je, ale samozřejmě jdu na opačnou stranu. Tak kam chci, se žlutá schovává za vrbou hned vedle jakýchsi vrat s nápisem "Soukromý pozemek a nevenčete zde psy!" Tak jdu tamtudy. Cesta až před stoupání je mokrá, bahňatá a chvíli cítím, že nejdu, ale bruslím. Nahoru po asfaltce, odbočím na vrchol. Píp.

Další vrchol má být Červený vrch. Po uvážení jdu na Jenerálku a beru bus 161 na Borislavku a odtud již známou dvacítku nebo dvacetšestku do zastávky Červený vrch. Vrchol se nachází nedaleko zastávky za panelákem po vyšlapané cestě nahoru. Pěkný lesík. Jdu zpět na tramvaj, vystoupím na Náměstí Republiky, kde beru metro a jedu až na Černý Most. Proč?

V Čeňku. Proto. Vylezu z metra a na stanovišti č. 13 beru bus č. 224 do zastávky Bryksova. Tímto děkuji Horobraníkovi Jankovi, že mě utvrdil v tom, že tudy to půjde. Projdu hřištěm a vidím vrata. Tímto děkuji i Horobraníkovi jménem QuoX, který mě pro změnu utvrdil v tom, že si mohu klidně otevřít a projít. Docházím ke kopečku s vrcholem. Před ním samozřejmě aktivně hrají, takže musím počkat, jestli nechci dostat míčkem do hlavy. Zdravíme se s golfovými hráči a já si mnu ruce, že oni odchází. Jenže. Jsem tedy stále na cestičce a apka ukazuje šedesát metrů k vrcholu. Jen deset metrů na trávníček, to by šlo, kdyby tam zrovna na traktůrku nejezdil zaměstnanec a zřejmě nesekal uz takhle posekanou trávu. Váhám, vyčkávám. Mám se ho zeptat? Asi ne, neuslyší mne. Nekoukám vlevo vpravu a vyrážím s upřeným pohledem do mobilu. Asi sedm kroků, otáčím se a prchám z trávy. Procházím dále golfovým areálem a popobíhám si na bus z Dercsenyiho ulice.

Horka. Z golfu dojedu 224 do zastávky Hostavice. Tam jdu po panelové, dlouhé cestě směr Horka, nebo vlastně i rozhledna Doubravka, když už tam budu. Po panelce nečekaně bažiny. Dnes už podruhé, neplánovaně, nevědomky. Na kopci pípnu a rozhoduji se, ačkoli mám ještě jeden kopec v plánu, že už toho bylo tak akorát. Rychlým krokem vyrážím na bus č. 110, který mě doveze na metro Hloubětín. Můj sportovní výkon rychlého kroku zachycuje i digitální tabule, která mi povzbudivě ukáže číslo 18!

Děkuji všem Horobraníkům, kteří dočetli až sem, a věřte, že i v Praze se dá zažít pěkný den lezením po vrcholech.